Milá Aničko,
toto je příspěvek ke Tvým narozeninám. Samozřejmě, že se pyšním tím, že Tě znám lépe než kdokoli jiný, takže bych chtěla plynule navázat tím, že jsem včera s hrůzou zjistila, že máš dneska narozeniny. Představ si to asi takhle. Plavu v bazénu, plavu pod vodou, dám dvacet tři temp bez nádechu a jsem hluboce pohroužená do myšlenek o dvojím tichu, když sebou zničehonic začnu házet jako ňouma, co neví, že je pod vodou a chytá se za krk tak jako se chytá gumové kuře, kterému padá hlava na stranu a jsem hrozně překvapená, že se nemůžu nadechnout. Zběsile se vynořím z vody s hlasitým hhhhhhhhhhhrrrrrchhhhhhhhhhh a krkem ještě pořád v ruce. hhhhhhhhhhhchrrr……….hhhhhhhhhhhhhh…………. Ona má zítra nározky!
V bazénu jsem sice nebyla, ale celá ta situace mi tak připadá.
Když jsem si balila kufry do Spain, sotva bych čekala, že zanedlouho budu spát s křišťálem pod polštářem a budu dumat o tom, která bylinka by se nejlépe hodila k rozmarýnu na pročištění jater. Že budu znát názvy bylinek jako Caléndula, Enebro, Romero, Casis, Albahaca dřív, než k nim budu umět přiřadit název v češtině. Asi je to celé jedna velká změna, ale já to vůbec necítím. Vídám jiná místa, přemýšlím o jiných věcech, nechodím do školy, chodím do práce, bavím se s jinýma lidma, bavím se jiným jazykem, ale nepřipadá mi to jako změna. Možná proto si někteří myslí, že ani nejsem ve Španělsku. Nemám vůbec potřebu reflektovat změny, protože žádné nevidím. Asi bych se měla naučit přikládat váhu tomu, co se děje okolo.
Většinou mi ani nikdo nechybí. Lidi, které mám ráda, žijí ve mně. Ty, ségra, Hela… Vyprávím Vám vtípky, objímáme se… Vážený pán s náma sedí na terase, když si povídáme s Barčou. Barča Ká povídá: “Vždycky jsem se bála, že až budu dělat večeři pro kamarády, že nebudu vědět, co uvařit. Ale pak jsem na to přišla. Usmažím řízky.” To je totiž Barčina představa o tom, co jedí “ostatní lidé”. Vážený pán se tomu usmívá.
Vážený pán se vždycky smál. Sedávaly jsme u Tebe, když jsi vyprávěla pohádky, ve kterých byl on hlavní hrdina. Škoda, že jsme je nezapsaly, mohla jsem teď za ním přijít, zaťukat mu na rameno a říct, poslyšte, člověče, nebuďte nerozumný. A tady máte, abyste věděl.
Narostly nám sice velké nohy, takové, jaké mají dospělí lidé, ale v našem světě je všechno roztomilé.
Pamatuju, jak jsi mi říkala, že si se mnou povídáš, když jsi sama v pokoji. Tak co, Baruš, dáme si přesnídávku? Hm? Co říkáš? Že bych tě měla domalovat? Nojo, někdy příště, prozatím na tebe pověsím obraz. Neslyším, pořád neslyším, ne, stále neslyším žádné naléhání, že jsem ti ještě nedomalovala uši.
Povídám tady blbosti a chytám konce a začátky, ale nejde mi to. Připadám si jako taťka, který třikrát přijde s oloupaným lýčím, než se odváží něžně mě poplácat po hlavě. Přitom je to vlastně docela prosté. Každému bych přála někoho, jako jsi Ty.
Prostě jsi mě hodně inspirovala.
Prostě jsi mě nikdy nesoudila.
Prostě všechno, co jsem kdy napsala a co kdy napíšu, náleží Tobě.
Prostě Tě mám ráda.
Krásné narozeniny.
B.
